Zlatá bula sicilská je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších právních dokumentů v dějinách Českého království. Tato listina, ačkoliv dnes již ztratila svou původní právní platnost, dodnes rezonuje ve vnímání české státnosti a suverenity. Co přesně Zlatá bula sicilská znamená, kdo ji vydal a proč je tak významná? Pojďme se na ni podívat zblízka.
Zlatá bula sicilská není ve skutečnosti jen jedním dokumentem, ale spíše souborem tří vzájemně provázaných listin. Jejich vznik se datuje do září roku 1212 v Basileji. Hlavním aktérem byl tehdy římský král a sicilský král Fridrich II. Štaufský, syn Jindřicha VI. a dědic mocné dynastie Štaufů. Ve věku pouhých sedmnácti let, tváří v tvář složitým mocenským bojům o říšskou korunu, potřeboval Fridrich II. silné spojence. Jedním z nich se stal český kníže (později král) Přemysl Otakar I.
Přemyslovci se v té době sami snažili o posílení svého postavení a získání dědičného královského titulu. Podpora Přemysla Otakara I. při Fridrichově volbě římským králem tak byla pro mladého Štaufského klíčová. Výměnou za tuto podporu a jako projev uznání vydal Fridrich II. pro Přemysla Otakara I. a jeho bratra Vladislava Jindřicha, moravského markraběte, tyto významné listiny.
Hlavní privilegium, které je s názvem Zlatá bula sicilská nejčastěji spojováno, přineslo českému panovníkovi a jeho potomkům několik zásadních výhod:
Samotný název „Zlatá bula sicilská' má svůj původ v několika faktorech:
Ve středověku bylo zlato symbolem důležitosti a prestiže. Zlaté pečetě, které byly k listinám přivěšovány, měly mnohem větší váhu a vypovídaly o výjimečnosti dokumentu než pečetě voskové. Proto okamžitě signalizovaly, že se jedná o významný, autoritativní dokument, který nelze brát na lehkou váhu.
Slovo „bula' pochází z latiny a původně označovalo pouzdro, které se nosilo jako amulet. Postupem času se tento termín začal používat pro pečeť, zejména pro pečeť přivěšenou k významným dokumentům. V církevním prostředí se často používaly olověné buly, zatímco byzantští a římští císaři upřednostňovali právě zlaté buly. Označení „bula' tedy odkazuje na způsob stvrzení dokumentu.
Tato část názvu je poněkud paradoxní. Listina se totiž paradoxně na Sicílii nikdy nenacházela. Fridrich II. Štaufský ji vydal v Basileji, v době, kdy ještě nebyl formálně císařem. Jako sicilský král však neměl k dispozici svou císařskou pečeť, a proto musel dokument stvrdit pečetí, kterou vlastnil jako král Sicílie. Odtud tedy „sicilská' část názvu.
Ačkoliv právní platnost Zlaté buly sicilské byla postupně nahrazena novějšími císařskými privilegii, její historický a symbolický význam zůstává nezměněn. Posílila postavení českého království v mezinárodním kontextu a upevnila moc a prestiž české panovnické dynastie. Právo na dědičný královský titul a potvrzení suverenity byly klíčové milníky na cestě k formování svébytného českého státu.
Není divu, že Zlatá bula sicilská byla po staletí pečlivě střežena, v pozdější době například na hradě Karlštejn. Dnes je tento historický poklad uložen v Národním archivu, kde je chráněn a vystavován jen při mimořádných příležitostech.
Je důležité zmínit, že i císař Karel IV. se ve svém působení dotkl Zlaté buly sicilské. Ačkoliv původní listinu vydal Fridrich II. Štaufský, Karel IV. se o ni zajímal a v jistém smyslu ji i potvrdil či dále rozvinul svými vlastními listinami. Je však třeba odlišovat Zlatou bulu sicilskou od Zlaté buly Karla IV. z roku 1356, která se týkala především pravidel pro volbu římského císaře a neměla přímou vazbu na potvrzení českého královského titulu.
Zlatá bula sicilská zůstává fascinujícím svědectvím o složitých diplomatických manévrech a mocenských bojích středověké Evropy, a především o tom, jak byly již tehdy formovány základy české státnosti.