1620 co se stalo

Bitva na Bílé hoře: Klíčový okamžik českých dějin roku 1620

Rok 1620 se do českých dějin zapsal tučným, a pro mnohé bolestným, písmem. Neděle 8. listopadu toho roku se stala dnem, který předznamenal obrat v osudu Českého království na dlouhá staletí. Na pláni nedaleko Prahy, zvané Bílá hora, se odehrála bitva, která sice trvala jen několik málo hodin, avšak její dopad rezonoval Evropou po generace. Nebyla to jen prostá vojenská porážka; byl to symbolický konec jedné éry a začátek nové, spojené s nadvládou Habsburků a rekatolizací. Ale jak se k tomuto osudovému střetu vůbec dospělo a co mu předcházelo?

Dlouhá cesta k osudovému střetu: Události před Bílou horou

Událostem na Bílé hoře předcházelo období intenzivního napětí a diplomatických i vojenských manévrů, které započalo již v roce 1618 s pražskou defenestrací a vypuknutím českého stavovského povstání. V říjnu 1620 se centrum vojenského dění přesunulo do západních Čech, konkrétně do okolí Rakovníka. Zde se po dobu deseti dní - od 27. října do 6. listopadu - střetávala armáda českých stavů s císařsko-ligistickými vojsky. Šlo o podivný, taktický tanec spíše než o přímou bitvu.

Obě strany se zdržovaly otevřenému konfliktu, namísto toho budovaly polní opevnění a snažily se vyčerpat nepřítele. Česká strana, podobně jako později na Bílé hoře, vybudovala řadu redut a liniový val, aby chránila své pozice. Tato "bitva" u Rakovníka sice nepřinesla jasného vítěze a padlých se počítalo jen na desítky, maximálně stovky, přesto měla jeden významný dopad: zraněn byl velitel císařského vojska, zkušený hrabě Buquoy, kterého trefila mušketa na nepříjemném místě. To ho vyřadilo z aktivního velení a donutilo cestovat v kočáře, což ovlivnilo i jeho schopnost velení na Bílé hoře.

Po nerozhodném výsledku u Rakovníka se obě armády vydaly na vyčerpávající pochod k Praze. Tato "honička" připomínala spíše nesmyslné pronásledování, během něhož se dokonce stavovské vojsko na jeden den zcela ztratilo v křivoklátských lesích, aby pak den předběhlo císařské síly a dorazilo do Prahy již 7. listopadu. V hlavním městě však na vojáky nečekala zasloužená odměna, nýbrž další výzvy.

Protichůdné síly: Kdo stál proti sobě?

Na pláni Bílé hory se v osudný listopadový den sešly dvě armády, které se lišily nejen ve svém cíli, ale i ve své morálce a organizaci.

Císařsko-ligistické vojsko: Profesionalita a odhodlání

Na straně habsburského císaře Ferdinanda II. stály dvě spojenecké armády:

Tyto armády, složené převážně z profesionálních žoldnéřů placených z cizích zdrojů, byly dobře organizované a motivované úspěšnými šarvátkami a obsazováním měst na cestě k Praze. Jejich velitelé, ač zpočátku váhali s útokem na opevněné město, byli odhodlaní dosáhnout rozhodného vítězství.

Stavovské vojsko: Dluhy a rozklad morálky

Proti nim stála armáda českých stavů pod velením generalissima Kristiána staršího knížete z Anhaltu. Její složení bylo různorodé:

A právě žold byl hlavním problémem. Vojáci českých stavů nasazovali své životy na dluh už čtyři měsíce. Vláda neměla peníze, zabavený majetek katolíků a císaře byl pryč, zahraniční příspěvky se ztratily v mnoha kapsách. Šlechtici a měšťané, ač požadovali od žoldnéřů nasazení života, sami nechtěli riskovat vlastní prostředky. K tomu se přidala neochota sedláků zapojit se do povstání, které považovali za "panský výmysl". Morálka byla na bodu mrazu. Pět tisíc vojáků stavovské armády se v den bitvy dokonce ani neobtěžovalo opustit pražské výčepy a nevěstince.

Paradoxně, z čistě vojenského hlediska bylo postavení stavovské armády na Bílé hoře zvoleno velmi dobře. Mělo by zajistit vítězství armádě s vyšší morálkou. Jenže ta chyběla.

Krátká, leč fatální bitva: Proč Bílá hora padla?

Navzdory váhání profesionálů Tillyho a Buquoye, kteří si byli vědomi rizika útoku na dobře opevněné pozice, se do bitvy nakonec šlo. Maxmilián Bavorský, diletant ve vojenských vědách, se krátce pomodlil a dal pokyn k útoku. Generál Buquoy se sice vymluvil na zdravotní obtíže a zůstal v ústraní kočáru, na bojiště poslal generála Maxmiliána z Lichtenštejna. Tilly, jako přímý podřízený bavorského vévody, nemohl odmítnout a zahájil bitvu zkusmým útokem na levé křídlo stavovského vojska pod velením Matyáše hraběte Thurna.

Klíčové momenty a rozpad obrany:

  1. Zkušební útok a překvapivý průlom: Útok jediné císařské tercie, podporované kyrysníky, byl kupodivu úspěšný. České jezdectvo sice zprvu zahnalo císařské kyrysníky, ale pod náporem posil muselo ustoupit.
  2. Kolaps pěchoty: Němečtí vojáci Thurnova elitního pěšího pluku se dali na útěk bez jediného výstřelu. Tento "demonstrativní" ústup byl jasným signálem rozkladu.
  3. Ztráta morálky a zjednodušená karakola: Kníže Anhalt poslal do protiútoku svůj kyrysnický pluk. Jezdecká taktika "karakola" (střelba z pistolí zblízka a ústup k nabíjení) byla tentokrát "zjednodušena" tak, že jezdci po vystřelení pistolí zkrátka ujeli z bojiště, strhli k útěku i většinu pěchoty a rozvrátili levé křídlo stavovské sestavy. Byl to debakl, který nespokojení žoldnéři dlouho předtím naznačovali.
  4. Marný protiútok a zajetí: Čest armády se snažili zachránit němečtí jízdní arkebuzíři mladého knížete Kristiána z Anhaltu, kteří prorazili jednu z císařských tercií. Bez podpory pěchoty se však dostali do obklíčení a kníže Anhalt, syn vrchního velitele, byl zajat. Podobně dopadli i němečtí lancknechti Šlikova moravského pluku na pravém křídle, kteří se nemohli stáhnout kvůli zdi obory Hvězda za zády. Bojovali statečně, dokud mohli.

Bitva, která trvala přibližně hodinu až dvě, skončila drtivou porážkou českých stavů. Padlých sice nebylo mnoho (v porovnání s jinými bitvami třicetileté války), avšak psychologický a politický dopad byl enormní.

Důsledky a dozvuky: Nová kapitola českých dějin

Porážka na Bílé hoře měla okamžité a dalekosáhlé důsledky. Již následujícího dne, 9. listopadu, se dobře opevněná Praha vzdala - ihned poté, co ji kvapně opustil zvolený český král Fridrich Falcký, přezdívaný "Zimní král".

Zajímavostí je, že zatímco většina polní armády buď prchla, nebo se vzdala, některé izolované posádky hradů a měst projevily mnohem větší statečnost a houževnatost:

Tyto případy vyvolávají otázku: Co by se stalo, kdyby podobnou neústupnost projevili i vyšší velitelé, a kdyby se využilo všech dostupných zdrojů? V Praze se v den bitvy zdržovalo dalších 5 000 mužů, kteří se vůbec neobtěžovali na Bílou horu dostavit. U Kostelce nad Černými lesy čekalo 8 000 uherských jezdců. Stačilo zavřít brány, povolat posily a vyplatit vojákům alespoň část dlužného žoldu z peněz, které si později jako válečnou kořist odvezli císařští.

Konečná porážka českého povstání však byla nezvratná. Bílá hora znamenala nejen vojenskou prohru, ale především politický a náboženský zlom. Následovala tvrdá rekatolizace, pobělohorské konfiskace majetku a ztráta politické samostatnosti. České země se staly pevnou součástí habsburské monarchie a na dlouhou dobu ztratily svou dřívější významnou pozici v Evropě. Bitva na Bílé hoře tak zůstává jedním z nejzásadnějších, a zároveň nejvíce diskutovaných, okamžiků v českých dějinách, symbolizujícím konec náboženské svobody a počátek temného období útlaku.